Souhlasím s libikem.
Ne léčit za každou cenu, vybrat si i veterináře, který zohlední můj pohled na věc.
Jsou lidi na pejskách závislí, kteří si neumějí představit, že pejska ztratí.
A jsou lidi, kteří spíš zohlední vyloženě pohodlí/nepohodlí zvířete před svou vlastní potřebou ho u sebe mít.
Někteří zohlední hlavně cenu, kterou by za léčení vydali.

Myslím, že pes se smrti ani umírání nebojí, pokud strach neodezírá z páníčka, že to bere, jak to přichází.
Takže jde hlavně o nás samotné, jak to bereme my a co psovi připravíme.

Psů jsme měli vícero, ale máme taky super veterináře, pragmatického, ale i lidského, co dokáže reálně říct, jak věci jsou...a pak to nechá na nás. nepřemlouvá nás k tomu, abychom zvíře léčili, klidně doporučí uspání a nediví se naší "nelidskosti".
Ví, kdy je prognóza dost dobrá, kdy je dobrá, a kdy je ještě možné zachraňovat, ale bez "záruk".

A měli jsme taky veterináře, který operoval neoperovatelné za každou cenu, léčil neléčitelné...a to kvůli financím, každý zákrok a léčení pro něj představoval zdroj peněz především.

Vycházela bych tedy nejen z prognózy, ale taky z mého vztahu se zvířetem. Tedy jak velká ztráta by to pro mne či moje blízké byla.
Jsou psi výjimeční a neopakovatelní...které ztratit je opravdu velká ztráta...a do těch člověk investuje i hodně "nad své poměry", myslím.