Nemyslím si, že by to bylo zvěrstvo.
Dle mého jsem nejvíc trpěla já, protože chlap neměl na to zvíře ošetřovat. Takže veškeré nechutnosti jsem řešila já.
Pes dle mého netrpěl, byl pod lékama, byl veselý, žravý, myslím že i bez léků by ho nic nebolelo, byl ochrtnutý, pravděpodobně nic necítil.

K uspání jsem volala venkovského veterináře, tenhle člověk by nic neudržoval zbytečně při životě, když ho pes viděl, radostně se pokusil postavit na nohy a po předních se k němu dostal. Sám veterinář váhal jestli ho utratit, ze psa sálala energie a chuť k životu, ale měl hloubkově zhnisaný nádor a ATB už nezabírala....