Prací, které bych fakt nechtěla dělat, je z těch co existují jistě nadpoloviční většina
.
V rámci současné profese mě nebaví asi jen psát anotace a hlášení na OSA a držet v pořádku doklady o příjmech a výdajích.
Mám kamarádku, která pracuje na ministerstvu, pochvaluje si to jako dreamjob, mně to připadá jak horor. Naštěstí lidi mají různé preference, tak mohou všechna ta zajímavá povolání zastat
.
Ze svojí zkušenosti může jen říct, že nemá cenu si zpříjemňovat nesnesitelnou práci. Lepší je dělat to, co dělat chci, i když je k tomu třeba namáhavější cesta a musí se trochu riskovat. Mám pocit, že v mojí generaci byli lidé (ale ženy víc) vedeni hlavně k tomu, aby byli konformní, jednali při zdi a drželi si vrabce v hrsti. Aspoň mně nikdo neřekl, že je dobré jít tam, kde vidím svůj cíl, a neukázal mi, jak si po cestě spravit rozbitá kolena a chápat, že sto kilometrů neujdeš za den, než tam dojdeš, xkrát ti dojde jídlo a někdy i voda a prostě se nadřeš. Jenže když pročekáš život u stánku s párkama a teplým pivem, tak nebudeš mít ani hlad ani žízeň, ale budeš si časem ty párky muset něčím zpříjemnit, což stejně moc nejde. Furt to budou párky a teplé pivo.
Pamatuju si, jak mi příbuzní vyprávěli, jak budovali v emigraci v osmdesátých letech lékařskou ordinaci. Odešli z Československa s malými dětmi, s dvěma batohy jeli lodí přes Jadran do Itálie a pak do Německa, získávali azyl, občanství, pak si půjčili nemožné množství peněz a stávalo se, že neměli na jídlo. Nešlo jít nakoupit. Děti nedostaly jogurt a ovoce. Mohli si to zpříjemnit tady.