Já ti nevím, Libiku. Asi se to dá, ale záleží, co člověk od života chce. Několik let po mateřské jsem úmyslně pracovala na půl úvazku, protože přece jen školkové děti jsou ještě malé a věčně nemocné, takže jsem vždy měla nudnější práci v kanclu, kde byla bonusem právě ta pracovní doba, blízkost, a rozumná domluva se šéfem.

Ovšem náplň byla pro mě tristní - excelové tabulky, porovnávání ceníků, různé věci, kde fakt musíš být pintlich na čísla, na detaily, minimální komunikace s lidma, v podstatě nemožnost uplatnit moje přirozené dary. Já jsem bohužel živelný extrovert, který na ten detail tak nehledí (teda ne u čísel) a i když jsem nějakou tabulku kontrolovala x-krát, vždy tam šéf nějakou chybu našel. A kolik času mě tyto věci zabraly, hrůza. Prostě pro to nemám dispozice a je to pro mě trápení, pocit marnosti, frustrace.

Protože už to je 5 let, řekla jsem si dost, děti trochu odrostly, jdu za hlasem svého srdce. A dělám realitní makléřku v Remaxu. Ten rozdíl je NEPOPSATELNÝ. Velmi mě to baví, věci dělám s nadšením a relativně lehce - právě proto, že mám přirozený talent pro určité věci, které jsou v tomto byznysu třeba.

Takže, popřít svoji podstatu a dělat práci, která mě nebaví určitě lze, lze na tom najít i ta pozitiva (já je určitě měla - fakt luxusní podmínky), ale aby byl člověk dlouhodobě spokojený, měl by fakt dělat něco, co ho baví a v čem vidí smysl.