Úplně mi tohle téma připomělo moji pubertu.

Když mi bylo kolem čtrnácti, tak si rodiče pořídili chatičku na téměř samotě v bojových podmínkách a chtěli si užívat "rodinné pohody" při obstarávání dřeva na topení, sázení ovocných stromků a večerním opékáním buřtu s povídáním si u ohýnku. Zprvu mě to bavilo, ale jakmile jsem si hrdě vyzvedla občanku, tak jsem začala mít jiné představy o trávení sobotních večerů. Jenže máma asi nechtěla připustit, že její holčička už vyrostla. Čím jsem byla starší, tím víc jsem se bránila. Nechtěla nic slyšet, žádné argumenty nepomáhaly. Kamarádky chodily odpoledne na procházky se svými kluky, večer na diskotéky a mě rodiče nutili trávit odpoledne s nimi na chatě a večery u ohýnku. Takhle jsme spolu "bojovali" skoro dva roky. Až když mi bylo cca.17, tak byli schopní uznat, že holka v mém věku už má alespoň nějaký víkend nárok na zábavu s vrstevnícky i na nějakého toho kluka a na chatu jsem pak musela tak jednou za měsíc. Ale byly to roky nervů a hádek.

Ale dneska, po letech se dokážu do rodičů už vcítit a pochopit je. Že je někdy těžké se smířit s představou, že jejich dítě už jim "utíká". Tím spíš, když to dítě je starší a mají ještě mladší, které víkendy na chatě považuje za super zábavu.

Ale přece jen, dítě mladší 15 let bych se bála nechat samotné přes víkend doma. Od patnácti už ano.