Pruhovaná, já se obavám z přírodní katastrofy nesměju a věř mi, že mi není dobře z toho, že nezaprší a nezaprší. S pejskama chodíme na procházku do polí a když vidím tu rozpukanou zem - teď v dubnu, kdy by mělo být z jarních deštíků všechno krásně vlahé, tak je mi z toho strašně smutno. Ať přijedu kam přijedu (u kamarádky na chalupě, u přítele na vesnici),všude se kácí stromy, tam, kde si pamatuju les je děsivě prázdno. Podřezáváme si pod sebou větev a pokud se nad sebou nezamyslíme, nevyprdneme se na dotace z EU za řepku a to, že necháváme pole ladem nevím, co čeká naše děti, vnoučata a tak dále.