Yuki, tohle jsem zažila jako učitelka...v 19ti letech jsem hned po maturitě nastoupila do "učňáku", 36 výrostků ve třídě a v každé několik obzvláště výživných exemplářů s problémy, které v té době vpodstatě nebyly známy, tudíž se neřešily.
Nějaké "to nejde" jsem nemohla dopustit, zvlášť, když některé kolegyně číhaly, kdy odtamtud uteču s pláčem. V začátku mě podrželi kolegové, učitelé odborných předmětů. Základ je nenechat se rozhodit, nepodléhat zbytečným emocím a nejednat pod jejich vlivem. Rodič ve třídě jaksi z technických důvodů není přítomen, takže od něj těžko můžu očekávat nějaké řešení "mého problému". Rodiče můžu informovat, poznámka (důtka) je pouhopouhá informace.

Jako rodič jsem se neustále setkávala s nějakými citovými výlevy v žákovské knížce, určené spíše pro terapeuta, než pro rodiče a to moje děti nejsou žádní "vejlupci", všechny řádně dokončily vzdělání a řadně se živí prací.
Výsledek byl, že než bych se zbláznila já, ať se raději zblázní učitel, prostě jsem to ignorovala.

Co se týče výletu, ano, pokud si učitel není jistý sám sebou, nemůže si být jistý ani dětmi. Příprava na výlet začíná už ve třídě a pokud není zvládnutá třída v prakticky skleníkových podmínkách školy, výlet je silně rizikový počin.

Jinak za mně můžou být učitelé rádi, že po sobě drobečci jen házeli paprikou a nevraždili se navzájem.
My jsme v problémových třídách měli přikázaný dozor i o přestávkách...kdo doučil, zůstal
a musel počkat na vystřídání.