Nějaké "po nás potopa" neuznávám.

Cítím to stejně. Kdysi dávno se mi nechtělo žít, a jediné, co mě tenkrát od konce odradilo, bylo, že jsem nepřišla na způsob, jak odejít tak, abych tím někomu nezpůsobila doživotní trauma, až mě najde. Prostě pohled na tělo po pádu z výšky nic moc, podřezané žíly nic moc, farmaka by mohla způsobit dušení, zvracení a ve výsledku taky nepěknou mrtvolu atd.

V únoru skočil v Palladiu sebevrah z foodcourtu a po průletu skrz čtyři podlaží přistál v místech, kudy prochází obvykle poměrně dost lidí na to, aby se dalo mluvit o klice, že nikoho nevzal s sebou. Pro ty, kdo Palladko neznají - v -2. patře poblíž místa dopadu jsou Sparkys, Sportissimo, Albert atd., čili i dost lidí s dětmi. Při pohledu na zakryté tělo jsem myslela přesně na tohle, ne na to, jak zoufale neštastný ten člověk musel být, že se rozhodl vzít si život.