Rose, a teď si představ ty pocity viny, pokud bys byla poradním hlasem při rozhodování (a nemuselo by jít o verbální přitakání, stačil by mentální souhlas, nevyvracení)

Ono nejde jen o ty , co mají zemřít, jde i o ty co zůstanou.

Můj manžel byl ke konci téměř ochrnutý, nemohl mluvit,jíst a prognoza byla strašná, taky mě napadlo, že..Jednou jsem se ho i nepřímo zeptala (byla jsem u něj, plakala jsem, že trpí), napsal mi textovku "netrpím"

Hele, když zemřel, dávala jsem mu masáž srdce, volala jsem RZ , přesto mám pocity viny, musím s tím žít..

Není to stranda, tyhle hry se životem, fakt bych to nechala na vyšší moci..(a zárověň věnovala maximální úsilí tomu, co píše Angrešt, ponechat nemoci a věku důstojnost)