První puberťák byl bezúdržbovej, takže jsem si byla jistá, že to je našim výborným rodičovským přístupem
Druhý chtěl na 8G, dostal se s odřenýma ušima, začal se flákat, nic do školy nedělal - úkoly, projekty, příprava na písemky, pořád si hrál na pc, vynikal jedině v Aj...
Já ho teda začala hlídat, doučovat, omezovat hodiny na pc, prakticky pořád jsme byli v boji, každé setkání ve znamení sporů a dohadování, kdy se půjde učit, jaktože má zase 5 z diktátu/matiky/čehokoliv...trvalo to celou primu, sekundu a půlku tercie.
Pak jsem si uvědomila, že naše konverzace je jen vzájemně útočná, jen o škole, že se spolu už normálně nebavíme. Takže jsem si to celkem dlouho rovnala (založila jsem tu i diskusi) a rozhodla se, že mu dám volnou ruku, ať se projeví sám za sebe. Chtěla jsem s ním mít zase normální vztah jako se synem, ne jako se zlobivým žákem. Málem padnul na dno, hrozilo mu dost čtyřek, ve čtvrtletí i pětka. Říkali jsme si, že to prostě asi nepůjde, vlídnou rodičovskou nabídku odejít z 8G dostal a mohl kdykoliv využít. Teď je v tercii, vyhrabal se na známky 1,2,3, nepomáhám mu, jen na výslovnou žádost nárazově doučím - cca 1x měsíčně. Moc se osvědčilo jediné pravidlo kontroly - každou 4 nebo 5 na bakalářích musí vyrušit deseti známkami typu 1,2,3, do doby splnění má velmi omezený přístup na pc.
Takže za mě - nechat dítě dirigovat si svůj život.