Já jednou, v listopadu, našla ježka. Malého, který by zimu nepřežil. K přežití je stanovená určitá váha, tenhle jí zdaleka nedosahoval. Tak putoval do krabice, naštudovala jsem něco o ježcích a starala se. Jenže mě brzy přestalo bavit mít ježka v bytě. Sklep ani půdu nevlastním a ježek moc nevoní. Naopak. O blechách nemluvě. Tak jsem si řekla, děj se vůle Boží a Přírody a ježek, posilněn, putoval za svým osudem. Přišla zima. Krutá, mrazivá, -25 v noci tři týdny. A pak konečně dorazilo jaro. Zabraná do zahradničení jsem si ani nevšimla, že přímo ke mně přišel ježek. Za bílého dne. Vstřícný a přátelský. Úplně stejně malý jako ten "můj" podzimní. Přeživší. Na oslavu dostal pár granulí. Přivítali jsme se a zase rozloučili. Hodně štěstí, Josífku !