Rišulko, to je dobrý krok, že si to uvědomuješ. Další krok je, "jak to udělat, abych se tak pořád necítila."
Přesně ti rozumím, bývala jsem v taky v takové pozici a to někdy i tady na rodině. Jsi jednak hodná holka a očekáváš od druhých podobný přístup, proto jsi ochotná vysvětlovat a prostě vydáváš signály, které bys ty sama považovala u druhého za správné, ale většina lidí nejsou "hodné holky" a hlavně nikdy neprožili tvoje problémy. Je to dost o sebevědomí, taky naplánování si, co přesně od druhého chci. Můžeš být pro druhé špatně srozumitelná.
Mě se třeba stávalo až po odchodu od lékaře, že jsem na něco důležitého zapomněla - anamnéza dcery byla složitá a doktor během rozhovoru nestíhal vše pobrat. Tak pro mne závěr je si např. sepsat, co vlastně chci, jaký závěr čekám apod. a nepředkládat zbytečně podrobnosti, které mohou budit nejrůznější dohady o mé schopnosti rodiče. Člověk, pokud má v pořádku sebevědomí nebere různé rádoby poučky vážně, ale pokud je přetížen starostmi a pochybuje, zda dělá vše správně, blbé kecy ho ještě dolomí.
Takže bych to poradila 1. zapracovat na sebevědomí - máš těžký život, musíš ho zvládat sama, pro syna jsi vybojovala lepší školy, lepší péči a mělas jen malou podporu - a vše jsi zvládla dobře. Málokdo by to zvládnul bez pomoci a ty děláš vše nejlepší pro tvoje dítě. Proto jsi dobrá! Někdo, kdo se po tobě vozí by těžko dokázal!
2. Neuvádět zbytečnosti, být srozumitelná, předem si formulovat cíle.
No a za 3. - školy a někdy i zdravotníci rádi komentují směrem k rodiči "ze setrvačnosti, z profesionální deformace" a neuvědomí si, jak se můžou rodiny dotknout. Nebrat to moc vážně a říkat si pořád, že ty znáš svoje dítě nejlíp.