Ano, jako rodič jsem nadřazená svému dítěti a dítě mi někdy odmlouvá a já mu dávám příkazy.

Samozřejmě, že tyto příkazy formuluju jako žádosti, jsou rozumné, přiměřené atd., ale očekávám jejich splnění. Čili - když řeknu (poté, co celé dopoledne vařím, uklízím atd a dítě si hraje a "nedělá nic") nachystej prosím na stůl, budeme obědvat, tak fakt bych nereagovala pozitivně (ani rovnoprávnou diskusí), kdyby dítě řeklo, že to neudělá... (samo je něco jiného, kdyby řeklo, maminko, za 5 minut, jen dokoukám tu pohádku (a končila by fakt za 5 minut)).

Podobně stylem - běž se oblíkat, za 10 minut odjíždíme, tak nějaké odmlouvání nesnesu. Dítě je ještě natolik malé, že ho nechat nemůžu samotného (jako "důsledek" jeho neposlušnosti) a já kvůli němu nezmeškám nějaký domluvený termín (nebo začátek školy nebo tak něco).

Naštěstí moje dítě odmlouvá jen velmi výjimečně, dobře ví, že bych reagovala min. výhružným pohledem. Ani s velkým synem jsme v tomto moc problémů neměli, máme holt hodné děti. Ale znám pár dětí, které fakt odmlouvají ve velkém, ale to je tím, že to jejich rodiče dlouhodobě tolerují, čili když dítě řekne ne, tak oni ho nechají, no každý ať má, co chce - když jim to tak vyhovuje, tak ať si takové dítě mají...