Nevím, jestli stojíš o takový pohled na věc, ale zkusím to.
Historka, kterou popisuješ, se klidně mohla stát tak, jak jsi ji popsala, jenže to také mohlo být jinak. A to ne proto, že dcera (schválně) lže. I tohle je dost běžné.
Ty jsi se ztotožnila s dcerou, manžel naopak se rozhodl být loajální k autoritě učitele, aniž by přezkoumával detaily a i za tu cenu, že je to autorita možná vratká. Můžeš přemýšlet o tom, který postoj směřuje spíš ke stabilitě a který ke konfliktu a jaké jsou konsekvence obou přístupů.
Učitel, pokud fakt jednal tak, jak popisuješ, tak to dělá proto, že se žáka se sluchátky, tj. především jeho rodičů, bojí. To je poměrně velký stres, který si celkem neprofesionálně kompenzuje tím, že zástupně potrestá někoho, kdo se nechá, třeba i za blbost. Obvykle to teda ani v těchto situacích nebývá za to, že se dívka otočí a půjčí si gumu. Daleko pravděpodobnější je, že tvoje dcera situaci nějak komentovala, čemuž se těžko divit.
Záleží hodně na tom, jaký význam takovým příhodám přikládáš. Pokud zásadní, tak pak možná to chce nějaké řešení. Asi úplně nejdostupnější je jednat tak, aby se takový učitel bál i tebe a dcera pak poznámky už dostávat nebude.
Kdyby ti šlo o to, aby učitel mě skutečnou autoritu a nejednal tak zátěžově,tak je dobré si uvědomit, že podobné věci si nejde vynutit nátlakem na toho konkrétního učitele. Je to pak jen ještě horší.
Můžeš učitele vyměnit a nebo se namáhavě a riskantně (a taky nejspíš beznadějně) pokoušet bojovat s lidmi, jejichž děti si ve škole nasazují sluchátka a učitelé z nich mají strach.
Můžeš vysvětlovat dceři, jak komplikované je obvykle existovat v rámci skupiny, jejímiž členy jsme se nestali vlastním výběrem a kterou řídí přidělená autorita. To je dost těžké u pubescentů především. Ale v zásadě si nejde na vystrašeném jedinci vynutit sílu a odolnost dalším nátlakem.