Já myslím, že problém může být v tom, že jedna strana očekává OMLUVU, ale druhá strana nemá pocit, že by udělala něco špatně, a proč by se tedy omlouvala?

My to řešíme (k mé spokojenosti) tak, že já na rovinu řeknu, že to či ono se mě dotklo, a manžel řekne něco ve smyslu, že to nemyslel tak, jak jsem si to vyložila, ale mrzí ho, že se mě to dotklo.

Přijde mi to ideální, protože on se neomlouvá za něco, co dle svého nejlepšího vědomí a svědomí neudělal (to bych taky nedokázala, nešlo by mi to z pusy), ale zároveň dá najevo, že vnímá, že se mě to dotklo, a to mě uspokojí.

Nevím, jestli je to dost srozumitelný