Rozállie,

to ovšem vyžaduje na druhé straně "člověka z jednoho kusu žuly", kterej je naprosto poctivej a férovej, a s tím, že ho něco trápí, NIKDY nemanipuluje a nevydírá.

Protože uvědomuješ si, jakej vydírací potenciál tam je u někoho, kdo by takovej nebyl? Třeba kdyby manžel "byl smutnej" že jsi šla na kafe s kamarádkou (tedy z Tvého pohledu naprosto nevinná věc, kdy se necítíš jako "provinilec", zatímco on by na pivo s kamarádama chodil pravidelně)?

Zkus si ještě jednou přečíst to, co jsi napsala, z tohohle pohledu.

Konkrétně toto:

"provinilec" není ochoten (si) přiznat, že jeho jednání je/bylo zdrojem nějaké negativní emoce toho druhého. To je úplně jedno, že on situaci vidí jinak, pokud má ten druhý pocit, že mu bylo ublíženo - ten pocit není méně reálný, jen proto, že je čistě subjektivní.
Když se doopravdy vžiju do toho člověka, VÍM, že mu není dobře - a není mu dobře kvůli mně, i když je za tím třeba nedorozumění, pořád na tom nesu minimálně část viny. Něco jsem přehlédla, co na tom, že nevědomky, pak je na místě aspoň vysvětlit, že nebylo mým cílem ublížit - bez nějakého ALE.
Dlužno podotknout, že dost lidí něco takhle "přehlédne" často vědomě, a pak nejsou ochotni sestoupit ze svých výšin a přiznat, že jsou zdrojem trápení"