Mně se to zdá špatně postavené, v parnerství neporoučí nikdo. Mělo by být normální, že velké výdaje spolu partneři konzultují. Velký výdaj jsou pro někoho nové boty, pro někoho nová jachta. Hranice, co může jeden z partnerů koupit bez konzultace s druhým, je dána právě tím, co je pro rodinu velký výdaj.

Moc se mi nelíbí přístup: Vydělávám víc, koupím si co chci. Jedu do Himalájí a rodina ať sedí doma." Jenže ok není ani přístup :"Jak to, že jedeš do Himalájí, to ti nestačí Karibik s rodinou?" To se dá samozřejmě přenést na o několik úrovní nižší příjmy a výdaje. Třeba těžko bych snášela, kdyby mi partner vyčítal, že jsem utratila peníze třeba za knížku, pokud bych ovšem neutratila poslední peníze a děti by brečely hlady.
Zkrátka jde o to aby partneři byli partneři. Předpokládám, že ani jeden není Harpagon ani extrémně rozhazující nezodpovědný jedinec.