Tak já si v zásadě umím představit situaci, kdy je pouhé oznámení odjezdu na měsíc do H. součástí běžných praktik rodinné komunikace. Nebo snad dokonce i pouhé zpětné informování o tom, že člověk nemůže zítra na večeří, protože právě traversuje jižní stěnu. Jestliže je to skutečně rodina, která je zvyklá na to, že jeden je řetězovitě a neustále pryč a doma se objevuje nečekaně v přestávkách mezi jednáním v Tokiu a konferencí v Montrealu, pak si asi zbytek rodiny ani nemusí všimnout, že jedna z těch nepřítomností byla delší a využitá na lezení v H., vzhledem k tomu, že celá infrastruktura je dlouhodobě adaptovaná na nepřítomnost toho jednoho.
Samozřejmě se ale nabízí otázky, do jaké míry je to vůbec rodinný život a otázka /která už padla/, proč ten člověk, pokud už si může udělat volno, aspoň to volno nestráví s rodinou. Na druhou stranu lze argumentovat tím, že i u těch H. nelze přesně odlišit, jestli je to byznys nebo dovolená, pokud se toho účastní například kamarádi, kteří jsou i klienti nebo partneři. Pak by se to dalo chápat trochu i jako team building a nikoli jako alternativa k volnu s rodinou.
Takový model je ale tak zoufale menšinový, že nevidím smysl jej probírat. V ČR je asi 7 % populace upper class a z těch se určitě netýká všech, ne všichni jsou létající elity.
Ze všeho nejvíc to ně mě působí, Monty, že smyslem tvojí vytrvalé argumentace je ukázat nám, že ty si (narozdíl od nás) umíš takový život představit a do detailů jej vykreslovat, že dokonce takové lidi znáš, a že jsi jim tudíž o hodně blíž, než my ostatní. Že jsi dokonce skoro jedna z nich, když o nich dovedeš imaginovat a vciťovat se do jejich předpokládaných životních stylů. Obvykle takhle lidi mluví o referenčních skupinách, o těch, do kterých chtějí patřit. Jestli se hodně pletu, omlouvám se.