Prosím o radu jak si ulevit při životě s důchodci. Stalo se, že je můj život svázaný s rodiči manžela, navíc s každým zvlášť, jsou rozvedeni. Věk 66 a 73 nejde o senilní staříky, jsou soběstační, mobilní (teda neřídí ani jeden), bez vážných zdravotních potíží. Podotýkám, že pokud si někdo představuje, že moje dcery mají bohatý život plný mastění karet s dědou a pečení muffinů s babičkou pak to neplatí. Problém je v tom, že jsme s manželem zaměstnaní rodiče dvou dětí s velkým domem se zahradou, rodičům pomáháme jak je v našich silách, vozíme je na nákupy (bydlíme na vsi), do kostela, doktory taky vypomůžeme, ale posledních pár dní mi už došla trpělivost a byla jsem už nepříjemná. Ani jeden nedokáže pochopit, že prostě občas je doba, kdy je třeba nám naopak pomoci nebo aspoň "neotravovat" se svými potřebami, protože prostě nemáme čas a to z objektivních důvodů, které znají. Oběma jsem to polopaticky vysvětlila. Navíc každý má jinou taktiku, děda se nasírá, babičku to mrzí a svoje potřeba nám předkládá ve stylu, že si to přeje jako největší přání k svátku. Kdyby navíc šlo o něco fakt potřebného, babička prudí s namontováním světla atd. Včera jsem manželovi už navrhla, že pojedeme po té naší velké akci, která nás zaměstnává my s dětma na dovču, že už to nedávám.
Jak to řešíte vy? Prosím dámy, co již mají děti dospělé a strávit odpoledne s babičkou, umýt jí okna a pomoct převlíct peřiny a dát si u toho kafe je naplní dobrým pocitem, že strávil příjemný čas se svým blízkým (normálně to tak taky mám), aby do mě nerejpaly, protože prostě mám někdy pocit, že mám 4 děti a ty dvě nejstarší jsou nejnáročnější.