Janinko, nezávidím. Vidím u mého sourozence, jak je náročné občas vyjít s prarodiči. My bydlíme o 300 km dál a fakt je, že občas se nám stýská... ale nechtěla bych bydlet s nimi. Ani s prarodiči s manželovy strany ani s mými.
Nicméně adoptovali jsme si "babičku" v sousedství a situace je tam taková, že jedno její dítě v žije v zahraničí a u babičky nikdy nic fyzicky neudělá, nepomůže s ničím, protože mamince posílá dost peněz na to, aby si na to mohla babičky zaplatit lidi. Další dítě žije o pár kilometrů dál, ale taktéž u maminky neudělají ani co za nehet vleze(ani vnoučata), protože přece má malý dům a malý pozemek, aby si to dělala sama. V kombinaci s šetrností jejich maminky je to složité. Peníze od zahraničního dítěte šetří na horší časy na kuřivo a přilepšení, takže s nějakým objednáváním placených služeb vyčkává až to fakt nepůjde jinak. Já se snažím pomáhat seč to jde - seču trávu u ní i u nás, naše starší dítě tam chodí na brigády a pleje záhony, ale není to na pořád.
Už jsme si také prošli tím, že chtěla, abych s ní jezdila na nákupy - ne že mi dá seznam a nakoupím já, ale že přijedu domů a sbalím ji a pojedu s ní šmajdat po nákupech. To jsem jí odmítla, časově už by to bylo neúnosné, takže byla chvíli naštvaná... teď s ní jezdí její starší sourozenec autem (ona neřídí). Asi bych se nenechala manipulovat - jestli má dědeček problém s placením vašim nebo jeho, tak žel bych se opravdu nepřetrhla to jít udělat...
Také se snažím a pomůžu jí ráda, občas když slyším, jak její blízko bydlící dítě odmítá jí umýt lustr... tak jdu a udělám to já, ale musím mít čas, být zdravotně OK - ona má své problémy, ale ty mám i já... Je to náročné - držte se.