Trochu mi to připomíná moji situaci.
Mně se teď nakupilo větší množství problémů. Nemoci děcek, jejich hospitalizace v nemocnici, postpubertální dcera, co se nesnese s otcem (vzájemné), vztahová krize + večerní popíjení MM, finance, zdraví, všechno je tak nějak na mně... Držím se silou vůle. Vím, že kdybych si dovolila se tomu poddat, rozbrečím se a zhroutím se. Ale myslím, že to není deprese. Je to totální psychické vyčerpání. Volala jsem psychologovi, kterého znám z mládí z kurzu akupresury, že se k němu objednám na krizovku. Bohužel je v důchodu. Mluvili jsme teda spolu dost dlouho, probrali důvody, proč myslím, že potřebuji odbornou pomoc. Řekl mi, že mám jít k psychiatrovi, aby mi napsal prášky. Že před 20 lety by mě od prášků držel dál, protože to byly hnusy, ale teď je to o něčem jiném. Přirovnal to k sádře na zlomenou nohu. Ta vlastně nic neléčí, jen dá noze klid a možnost se vyléčit sama. Nevím, co to se mnou je, ale deprese to asi nebude. Nemám sebevražedné myšlenky, nějaký smutek nebo tak něco (jen z objektivních důvodů), mám plány do budoucna, pozitivní představy..., ale mám pocit, že už fakt nemůžu.