Bouřko,
děkuji za odkaz. Na moji dceru velká většina bodů sedí, jak v dětství, tak v dospělosti - je jí třicet let. Také jsem si s ní prožila svoje, nejhorší to bylo kolem 15. roku, to jsme spolu nemohly vůbec vyjít, musely jsme vyhledat pomoc psycholožky, která nám dělala “mediátora”. Nejvíc se mi osvědčila rada, která už tu padla - vybrat pár zásadních věcí, na kterých budeš trvat, a ostatní (se skřípěním zubů) nechat být. A předtím hodně promyslet, které véci to budou, nebrat to jen podle toho, co připadá zásadní tobě, ale hlavně podle dítěte. Příklad: pro mě bylo nemyslitelné, aby dítě mělo dvojku z chování. Dceři hrozila nékolikrát za pozdní příchody, byly kolem toho doma scény každé druhé ráno. Pak jsem to vzdala a dcera pak méla dvojku z chování nékolikrát za sebou. A stalo se něco? Samozřejmě že ne! A takových věcí bylo víc. Zpětně jsem pak litovala jednak zbytečně vynaložené energie na pruzení, ale hlavně nedobrého vztahu mezi námi v té době.