Po přečtení těchto příspěvků jsem si řekla, že bych mohla napsat svůj -nejen svůj - zážitek z rodiny. Mám mladší sestru, a docela živě si pamatuju, jak jsem toho "debilka nemožnýho, rozmazlenýho" děsně nesnášela, když byl zdravý a veselý a jak jsem brečela, když se jí něco stalo. Naši rodiče byli vždycky přesvědčeni, že se chovají k oběma stejně, nakupují oběma stejně, naopak, že sestra doplácí na to, že má některé věci po mě. Stejný názor měla i moje sestra a nikdo z okolí nedokázal pohnout jejich pevným přesvědčením. Teprve po letech, když jsem měla vystudovanou vysokou a stěhovala se z domu, dozvěděla jsem se pravdu: zatímco já byla jaksi "mimo plán" a můj otec, který se v té době soudil o svého syna z prvního manželství, byl přesvědčen, že já jsem důvod, proč brácha zůstal matce (mimochodem, s bráchou vycházíme obě docela dobře), sestra byla dítě chtěné a do značné míry "vymodlené". Po mém odchodu z domu nicméně rodiče přenesli zažitý stereotyp chování ke mně na sestru a ona, poněkud rozmazlenější a nezvyklá třeba uklízet, utekla z domu (dneska se diví, jak jsem mohla s rodiči vydržet, a hlavně jak to, že si nikdy dříve nevšimla rozdílu v chování k nám, když na to upozorňovali i třeba za školy). Dneska, když má problém, jde ke mě, když je větší problém, jde ke mě a za bráchou, a rodiče, i když se s nimi všichni tři stýkáme, jsou až úplně poslední instance.
Shrnula bych to asi takto: i když důvody u nás byly zřejmé, stejně je nikdo z rodiny objektivně neposoudil a hlavně - na naše vzájemné vztahy neměly vliv - naše boje nevedly k žádnému nepřátelství - myslím, že nemá smysl si lámat hlavu s tím, že se perou, spíš si poctivě odpovědět, jestli opravdu třeba chválíme oba stejně nebo jestli mají oba úkoly, úměrné svému věku (zatímco já v 10 letech uklízela, žehlila, nosila nákupy a pomáhala na stavbě, sestra byla v 15 poprvé se smetím).