Hroudo, naděje na co?

Já ten příspěvek ani nemyslela předtím přímo na tebe, jen co slyším kolem.
Myslím, že určitá krize života přijde jakoby na každého, z různých důvodů.
Já mám opravdu potřebu mít důvod žít...jakoby něco, kam člověk jakoby směřuje.

Když jsem byla mladší, ne že bych občas neměla stav, kdy bych si říkala, že je lepší nebýt. Ale furt jsem věděla, že chci udělat ještě to a tohle..."dosáhnout" toho, měla jsem jakoby cíl. PROČ žít.

A teď mám pocit, že už ten cíl nemám...ne že bych jakoby "splnila" všechno, ale že leccos je jakoby marnost, k ničemu, jen tak...najednou člověk zjistí, že žije pro život sám...že už nic většího nepřijde...a není to třeba ani tak vnější, ale spíš vnitřní stav.

Myslím, že se tomu říká "temná noc duše", těm nejhorším chvílím, kdy člověk vlastně nevěří na nic a ničemu, kdy je opuštěný a sám, bezmocný, prostě nihilistický...v tom nejhlubším stavu smutku a letargie, bez východiska k čemukoliv. A je to jen vnitřní stav, navenek si toho okolí všimnout nemusí.