Je spousta způsobů cestování. Když člověk cestuje sám, není nikdy sám.
Zjistila jsem, že to je úžasně osvobozující a člověk pozná spoustu věcí, lidí, kultur. Ten první krok je těžký – asi jako když jde člověk poprvé sám do kina.
Naopak cestovat s někým člověka uzavře do bubliny, ale je to fajn zase jiným způsobem. Člověk poznává míň, ale zase to sdílí.

Vlastně jsem cestovala odjakživa - v dětství na kroužku na puťáky, za kamením, rostlinami, zvířaty, pozorovat hvězdy, za zkamenělinami s úžasnou vedoucí, která byla zároveň redaktorkou Ábíčka.

Naši nás vyvezli jen málokdy, ale stálo to za to – a sami procestovali s různými hudebními tělesy celou Evropu, takže o cestování básnili.

Na VŠ jsme cestovali po Evropě s profesorem dějin umění. Tenhle pan profesor tomu dal řád – cestovat za tématy, propojovat kulturu s uměním a nelítat kolem všeho jak splašení. Teď vlastně plánuju cesty/život do značné míry podle něho.
Taky jsem žila v různých zemích a cítím se doma na více místech, což mi vlastně pomohlo najít domov právě doma .

Už mám s tím cestováním propojeno vlastně všechno – divadlo, knížky, filmy, architekturu, a snažím se to takto propojovat i dětem. Takže když se nás snažil laskavý a mužný hlídač labyrintu vyvést ven (i když jsme to vůbec nepotřebovali) a ztratil se i s námi (protože jsme vypnuli naši vlastní snahu o orientaci, když nás vede takový laskavný a mužný hlídač labyrintu, který se tu určitě vyzná), tak se nám to okamžitě prolnulo s knihou Tři muži ve člunu a s Harrisovou příhodou v bludišti. Bydlela jsem v dějišti Břicha Paříže a chodila do školy v dějišti Soumission. Bydlela jsem i v knihách Agathy Christie nebo některých latinskoamerických spisovatelů. Třeba film Roma je taky můj domov. Včera jsem koukala na Killing Eve a uvědomila si, že před dvěma týdny si moje děti hrály právě v Palais Royal, kde zrovna chodila hlavní hrdinka. Když jedu do rodiště Boccaccia, čtu si Dekameron a dodnes vzpomínám na na prapodivná cibulová jídla typická pro Certaldo.
Teď se těším na cesty za citrusovou sbírkou Medicejů, učím se italsky, sháním lístky do opery, zkoumám příručky a přemýšlím, co přivezeme našim hostitelům.

(Hrouda má ovšem naprostou pravdu, je to sice radostné a obohacující, ale zároveň nezodpovědné – tahle planeta nemá na to, aby se takhle chovali všichni. Ostatně moje bývalé povolání, které jsem opustila s ohledem na děti, bylo označeno právě z důvodu častého cestování za povolání které zatěžuje planetu nejvíce. Čili jo, cestuji s radostí, i když nikterak zběsile, ale uvědomuji si, že to není nutné ani fér.)