Viděla jsem Niagáru, kavkazský Elbrus, velkou čínskou zeď, sibiřské pláně i polární záři za polárním kruhem. Střední školu jsem zažila před 1989, proto při průjezdu přes Drasenhofen vždy cítím šimrání na žaludku, protože otevřené hranice nevnímám jako pouhý pojem.

Ale jak odrůstají děti, cestování a objevování, ze kterého mám fakt radost, se mi rýsuje ve dvou směrech - chodím po čr, klidně se někam odvezu sama vlakem, jdu 20 km, nasednu a přivezu se. Podle nálady, počasí, pracovní a rodinné situace. Chodím mimo značky, po značkách. Koukám na pařezy, na tůně, poslouchám, jak kdesi zvoní kostelní zvony nebo houká vlak. Prostě chodím a koukám se. Někdy si pustím z telefonu audioknihu a jdu a jdu. A na přelomu dubna a května a koncem září jezdím na dlouhou dovolenou do Chorvatska - nikde ani noha, na jaře krásně zeleno a voňavě. Na podzim už dlouhé stíny, kratší den, ale zpravidla ještě s koupatelnou vodu. A zase chodím - žádné národní parky se vstupným a davy Aziatů s foťáky. Kaňony, opuštěné vesnice (kontrola na mapách, zda v okolí nejsou Mine Fields), škrapová pole, pláně. Na webu se najde spousta tipů. Vracím se naprosto s vyresetovaným mozkem.

V ČR i v zahraničí chodím převážně sama. Velké vzdálenosti mě už prostě neberou. Nastal typický středněvěkový "downsizing"...