Taky jsem vždycky byla milovnicí psů, i když vlastního jsme nikdy nemeěla.
Dokud byli kluci v kočáru, bylo vše v pohodě, psi se jim líbili. Pak nastalo období, kdy jsem je dovezla k dětskému hřišti a vypustila. Následovalo neuvěřitelné množství příhod typu: přišel chalp (bez dětí) se čtyřma labradorama, houpal se na (dětské) houpačce a psi volně pobíhali po hřišti. Psi nebyli agresivní, jen zvědaví, ale proti klukům obří. Kluci dostali hysterák, naskakovali mi do náručí. Já se snažla pánovi vysvětlit, že tam nemá co dělat a byla jsem označana za hysterku. Různá hřiště, různí páníčci se psy na volno. Kluci rostli, ale stále mi skákali do náruče s hysterákem. I na chodníku, když k nám běžel pes a pán sto metrů za ním křičel, že se nemámem bát, že pes nic nedělá...K tomu připočteme x vyšlápnutých hovínek,většinou to zvládli všema čtyžma botama.... Když cestou ze školi potkali psa, který je vyštěkal, jeden z kluků se strachy po...l.
Takže suma sumárum, chápu že psi za to nemůžou. Ale moje děti z nich mají hrůzu, nesnáší je a mluví o nich jako o čoklech. Ale už jsou schopní kolem psa projít, ideálně se ale schovávají za mně. Je jim 12 let.... Kdyby nebylo páníčků, vztah ke psům by měli jiný. A já taky. Divíte se mi?
Teď se blýská na lepší časy, kamarádi mají psa od štěnte a kluci ho milujou a nebojí se ho.