Janino, ale já to vnímám, že je to náš problém, který si jako rodina (respektive partneři) máme řešit.
Ano, je to selhání manžela, mel by si to řešit on. Neudělal to a já za svojí rodinou chodit nebudu.
Dětem to vyprávět nebudu.
Už takhle mi stačí žít s myšlenkou exekuce, vím jak je to šílený. To dětem neudělám. Možná je chráním. Ano. I za cenu kalkulačky v hlavě a náporových nocí. Za děti, i když jsou plnoleté a stále studující, mám pořád zodpovědnost. K čemu mi bude, když budou vědět, že máme exekuci? Že nepojedou na školní akci? Pokud na ní dokážu vydělat i při exekuci, tak jsem ráda, že si to užijí a jedou. Obě dospělé děti chodí sami od sebe na brigády (pokud to lze i v průběhu roku). Obě mají domluvenou opět brigádu na léto, chtěly dobrovolně.


Jediné co mohu řešit je postavení manžela k dané situaci. Tam je to ale o komunikaci mezi námi a řešení. Což pro okolí nemusí být vůbec vidět.
A o tom byl první můj příspěvek.

Ano, stydím se za situaci. Stydím se za exekuci. Mám s tím obrovský problém. Asi je to mým nastavením (jsem veliký systematik). Nespí se mi z toho dobře, uvrhlo mě to poměrně dlouhou dobu do nutnosti s tím každý den žít. Ale stále je to můj problém. Druhá strana to může mít jinak a nemusí to být hráč automatů, feták nebo nemakačenko. A vyrovnat se s tím musím sama. Snažím se užívat si každou chvíli s dětmi, při venčení psů, drobné chvilky obyčejného života, který žijeme. Je to náboj se z toho nezbláznit. Při tom zvládnu nahrát úžasnou akci na FB, fandit, podporovat i vysvětlovat látky xy a poslouchat o první lásce dcery, případně smudlat občerstvení pro jejícho nápadníka a sedět na večeři při kulatinách rodiny, i když mě to stojí hrozně moc sil.


Jen ti chci poskytnout pohled, že něco co vypadá nějak může být úplně jinak.