Já mám ze psů ohromný strach, tuhnu, když nějakého vidím, takže i když půjde na krátko, tak je to má malá smrt, pokud nemám šanci přejít na druhou stranu ulice. Děti nikdy tendenci sahat na cizí psy neměly, ale po psovi toužily. Mě se smály, jak je možné takhle zbělat jen při pohledu na psa.
Teď psa máme, ven s ním nechodím, protože se bojím těch ostatních psů. Co říkají děti a manžel, nikdo se na psa nevrhá, že by ho hladil, ani scény, že je to velký pes, asi jsme v nějaké normální lokalitě.
Já spíš řeším, že i když já jsem citlivý, pocitový člověk, tak vůči tomu psovi mám to srdce úplně zablokované. Je milý, hezký, chytrý, relativně poslušný, cvičím ho, ale ráda ho nemám. Když nebyl jeden den doma, šla jsem poprvé po roce na zahradu s pocitem, že je mi tam tak krásně a přemýšlela jsem proč ... nebyl tam pes. Na zahradu už nechodím, nepečuju o ní, chodím jen cvičit psa a zase domů.