Vánočko, polituju. Jinak radu nemám, to je velmi individuální.

My jsme nechávali uspat 6-ti letého psa, kterého jsme jako štěně zachránili, náročně léčili a nechali operovat, v době, kdy - jak tu někdo psal, ztratil "tu jiskru" v očích a nám připadalo, že už o to vyloženě žádá.

Najednou přestal chodit, pak už právě kálel pod sebe, jezdil sem vet, po injekcích se to na chvíli zlepšilo, ale po jisté době už to prostě nešlo, ani ty injekce nefungovaly.

Ten pes měl zvýšený práh bolesti právě kvůli operacím v raném věku, takže už to muselo být opravdu zlé.
Najednou jsme se na něho s manželem podívali a shodli se, že už je to v háji. Zavolali jsme veta domů, rozloučila jsem se, pak usnul manželovi v náručí (já měla trochu hysterák na druhém konci domu)... druhá injekce zastavila srdíčko.

nechali jsme ho tehdy odvézt veterinářkou, ale po úmrtí ho prohlédla, měl metastázy v tříslech, proto nemohl chodit, ale jak to bolelo, živý se prohlédnout nenechal...a ačkoliv se vždycky po podobné zkušenosti zařeknu, že psa UŽ NIKDY... máme dalšího.

Na kremace apod. si nepotrpíme, nakonec bychom asi měli ze zahrady zvířecí pohřebiště. Ne, že by to něčemu vadilo, jen si nebudu cokoliv prodlužovat, snažím se být smířená s tím, že většina zvířat (krom slonů, papouchů a želv) má prostě kratší život, než je náš, že jsme se o zvíře starali, měli ho rádi, že měl pes hezký život a teď má nebe plné pamlsků.. co už s tím více.