to nemá řešení.

Jen čas.
Předejít se, myslím, nedá. A taky jsme se s tím potkali. Nejhorší je to stejně pro ty pozůstalé, protože pořád řeší co měli říct, měli udělat, mohli vidět... atd

Kamarádky syn vyřešil své potíže s láskou velmi podobně. To se nedá popsat ani z té strany rádoby venkovního pozorovatele, protože s podobnou bezradností vůči té kamarádce jsem se ještě nepotkala a doufám, že nikdy nepotkám. Na to není co říct, co udělat, jak pomoci... o cokoliv jsem se chtěla snažit, připadalo mi to blbě.

Pak další dva známí (zase muži). Možná to mají vážně těžší v tom, že je jim trapné jít si pro léky, někde se "Vykecávat" (psycholog), tak to rovnou takhle rozetnou.

Ten jeden byl pán, kterému ve vysokém věku zemřela žena. Na to taky neexistuje pomoc. Jak pomoci někomu, kdo je smutný a sám? Asi je konina vykládat mu, že třeba se ještě zamiluje, hezky kvetou fialky a Bůh ví co ještě, že?

Ale ti mladí, to je tedy fakt hrozné a mne děsí, že se kdokoliv dostane do situace, kde už to řeší takto, když tam právě - časem mohou zjistit, že život ještě za něco stojí.

Tak radu nemám, jen zkušenost z blízkého okolí a taky je mi z toho smutno.