A pak už nevím, jak se to stalo, zřejmě kvůli událostem s příbuznými ze Slovenska jsem přestala jíst a pít. Zřejmě to bylo z psychických důvodů. Kupodivu byla v Budapešti židovská nemocnice, když mne tam vyšetřovali, měla jsem jenom 29 kilogramů. V nemocnici jsem prošla mnoha vyšetřeními, ale žádnou diagnózu nezjistili. Podotýkám, že v Maďarsku byla ještě otcova sestra, která se vdala za vdovce a ten měl dvě děti, Flóru a Vojtěcha, maďarsky Béla. Béla byl novinářem. Flóra byla ode mě starší o patnáct let, byla neobyčejně chytrá a vzdělaná, studovala ve Francii na Sorbonnské univerzitě. A když v té nemocnici nic nezjistili, tak Flóra se obrátila na nějakého profesora Szondiho, u kterého mě objednala. Tento profesor Szondi byl maďarský psychiatr, který založil metodu psychologie osudu a je známý svými testy s fotografiemi psychotiků, podle kterých u pacientů objevoval skryté vlohy a sklony osobnosti. Když jsem k tomuto profesorovi vkročila, tak okamžitě řekl diagnózu, jmenovala se Symondsova nemoc, totiž odumření mozkové hypofýzy. Změřil mi jen tlak a teplotu. Pak mi řekl, že mi zbývají jen dva měsíce života, ale že zná chirurga, který se zabývá transplantací hypofýzy a i jinými transplantacemi. Byl to profesor Kubányi, který mi posléze transplantaci provedl, podotýkám, že jsem musela nějaký čas čekat na vhodného dárce, tedy na smrtelný úraz jiného člověka. Tehdy bylo takto operováno devět případů na celém světě. Operace se podařila a po pár měsících jsem se zotavila. Musela jsem často chodit na prohlídky do budapešťské nemocnice, proto jsem bydlela u otcovy sestry v Budapešti.
Zdroj: https://karlovarsky.denik.cz/zpravy_region/mohl-to-byt-prosty-pribeh-mlade-zeny-nebyt-hruz-kt.html