Znala jsem kdysi jednoho člověka, který, když zvedl telefon, se hlásil slovy: "Ucho přiloženo!"

Mládě mě přivádí k šílenství, když se hlásí Pozdravem:"Zduř!" (odvozeno od "Zdar!") A nebo jakýmkoliv kvílivým výkřikem, kterým mě vyděsí v domnění, že se mu něco stalo či děje a volá z posledních sil.... Případně přijde domů ze školy, vytočí moje číslo, odloží mobil na stůl a mezitím jde třeba na WC nebo do koupelny a já jak pako volám do telefonu a děsím se, co se zase děje, že to vytočil a nehlásí se a neraguje a až za nějakou chvíli se mi ten poděs ozve s tím, že to vytočil, odložil a šel něco řešit. A to nepraktikujeme prozvánění (což by ho omlouvalo), ví, že to vezmu a budu se děsit, co je, že nereaguje, ale není nadto soustavně vycukávat svoji matičku, že.

Jinak já se hlásím do telefonu zcela postaru, tj.: "Prosím, jméno" popřípadě ještě k tomu "dobrý den." Jsem-li hodně vytočená a v nenáladě, případně tuším, že to je nějaký opruz-hovor, tak jen: "Prosím."