Taky nenávidím. Stalo se mi, že mi takto jeden nereagoval týden, i když předtím vše OK. Schůzky inicioval sám, byl pozorný. Najednou nic. Věděla jsem, že to je špatně, přesto jsem to potřebovala slyšet. Zeptala jsem se, co se děje, navrhla něco já. On na to, nevím, co s námi. Odpověď o ničem, ale pro mě lepší než ticho. Napsala jsem fajn, jak chceš, on smajlík. A tím to bylo ukončené. Potřebovala jsem vědět, jestli se ode mně nečeká něco, co můžu ovlivnit, a na druhé straně není takové to významné mlčení, jakože se mám dovtípit. Ne že by to nějak umenšilo tu bolest, že to ukončil, ale bez toho by mi to přišlo, že mu nestojím ani za rozloučení v jakékoliv podobě. Já jsem velký sdělovač pocitů a toužím vždy po nějaké vztahové pointě, poučení, oficiální tečce.