V Česku jsem podporu neměla. Tady fakt nebyl nikdo. Anglicky jsem se na gymnáziu v ČR taky nenaučila. Revoluci jsem zažila v prváku na gymplu, takže anglicky tehdy u nás ve škole z učitelů nikdo moc neuměl. Později ale existovala agentura na au pair. Věděla jsem, že po gymplu nebudu mít práci. Neměla jsem kde bydlet a bylo mi vlastně úplně jedno, kde budu. Chtěla jsem jen někam hrozně daleko. A někde jsem viděla inzerát na tu agenturu. Ani jsem netušila, co tam vlastně budu dělat. A pět dnů po maturitě jsem odjela. Měla jsem 35 liber v kapse a jednosměrnou jízdenku na autobus. A malý kufřík, ve kterém jsem měla úplně všechny věci, které jsem tehdy vlastnila. Dnes si neumím představit, že bych děti někam takto poslala.
Ale pak jsem právě měla obrovské štěstí. Dostala jsem se do super rodiny, dodnes tam jezdíme, oni jezdí k nám, moje děti je milují a mají je tak trochu jako anglické prarodiče. Celkem jsem v zahraničí byla sedm let. Poslední třetinu ještě v jiné evropské zemi, kde jsem se naučila ještě jeden jazyk.