Já si myslím, že tím, jak nám ubyla reálná starost o holé živobytí (a ono to není tak dlouho, co to tak je) stali se z nás věční řešiči a nezřídka nás pálí dobré bydlo. Už jsem zažila velmi intenzivní pocit, že jsem si nevážila štěstí, co jsem měla. Teď se snažím neřešit, taky už jsem ve věku, kdy srdéčko zaplesá nad květinkou a hvězdnou oblohou, protože ví, že kariery a lásky už nebudou.

Jsem momentálně (a je to paradox) nejklidnější a tímpádem asi nejšťastnější v životě.