Kopřivo,
já si myslím, že se to systémově řešit dá. Přednášky na téma zvládání stresu nebo právě možnost krizové intervence. Kdyby za tím klukem někdo hned po té zkoušce přišel a dodal mu odvahu přijít časem znova nebo to s ním rozebral, tak by se ten kluk třeba nezabil.
Hrouda tady o tom psala velmi dobře. Pro někoho VŠ nemusí být jednoduchá - platí si to sám, nebo to platí horko těžko rodiče, nestíhá, stresuje... sedí pořád nad učením... A teď ví, že pokud to neudělá, rodiče budou naštvaní, bude to potupa, do toho těch peněz co to stálo... To někoho může dost vydeptat. Proč by takový člověk nemohl mít krizovou intervenci nějakého proškoleného pracovníka na VŠ?
Myslím, že je rozdíl, když tě vyhodí z práce a ze státnic. To druhé je psychicky těžší třeba v tom, že jsi té VŠ obětovala x let života, kdy jsi mohla vydělávat... A teď se ti to zhroutí jako domeček z karet. Nemáš peníze, ani diplom, na který jsi dřela.
Překvapilo mě, že tady tolik lidí psalo, že to ten kluk měl zvládnout a že dospělého nemůžeme vodit za ručičku... Třeba studenti medicíny jen velmi opatrně mluví o tom, jak jsou v depresi nebo skoro vyhořelí pod obrovským tlakem studia. To se jim taky nemá pomáhat, když jsou dospělí?