obecně se to moc říct nedá... to trvám jen na pravidle "moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého"
jinak každé z mých dětí je jiné a každé potřebuje směrovat trochu jinak -
u nejstarší se snažím pracovat na optimismu, sebevědomí, aby se nebála ozvat, že nemusí být vždycky nutně ta, co bude tiše pracovat a zásluhy přenechá jiným, aby znala vlastní hodnotu a neměla potřebu ji snižovat...
u syna naopak pracujeme na tom, aby si uvědomoval i potřeby druhých, že nemusí být vždycky nejdůležitější on sám, aby dokázal pomoci (hlavně si všimnout, kde je to třeba), že jeho pocit, že má na něco právo, nemusí být vždycky správný, že je občas potřeba zkousnout i jisté nepohodlí a že pokud něco chce, musí pro to něco udělat a že to, že mu něco jde samo, není jeho zásluha, ale bonus a že když k tomu přidá i vlastní úsilí, má mnohem větší šanci na úspěch...
a u mrňavky zatím pracujeme hlavně na tom, že když něco chce, musí to říct, že nikdo jí do hlavy nevidí a její vztek, že nedostala něco, o co si neřekla, je prostě marný... že i když ji milujeme, nepoznáme, po čem zrovna touží... a že dokonce i když si o to řekne, nemusí to dostat snažím se ji učit, že pokud jí něco nejde, musí to zkoušet opakovaně a snažit se, ale i tak se může stát, že nedosáhne perfektního výsledku, že občas je lepší smířit se s tím...

každý z nich má vlastní osobnost, se kterou na tenhle svět přišel a každý z nich potřebuje korigovat a směrovat trošku jinak a jinam... a všichni jsou samozřejmě naprosto úžasní a skvělí