Teda, koukám, že to tady hýří podporou a pochopením (tak jako poslední dobou - spíš poslední roky - neustále...).
Nevidím nic divného na tom, když i člověka, který o rozvod požádal či si ho přál (mluvím obecně, netuším, jaký je tvůj příběh, reaguji spíš na ostatní přispěvatelky a jejich rychlé soudy), ten rozvod mrzí a bere ho jako selhání, zklamání či co já vím co ještě. Minimálně nějakou dobu toho manželství předpokládám měl druhou osobu rád a nějaký čas s ním v životě prožil.
Ano, zakladatelka možná špatně pojmenovala téma. Zřejmě ani tak neřeší klasické odloučení od dětí, jako to, že ji mrzí, že na společné dovolené - i s exmanželem - tentokrát nebude. Naprosto to chápu, byť jsem to nezažila. Proč by ji to nemohlo mrzet? Každý vnímá svůj život a své pocity jinak, někdo sem založí téma, aby se "vysmutnil", a dostane vysvětleno, jak je vše špatně ("on je špatně") - jak chudák exmanžel, jak chudák přítel, jak chudáci děti, když vůbec s někým takovým museli/musejí žít...
Proč by nemohlo ženu, která měla rodinu, která jí "nevyšla", mrzet, že to nevyšlo? Proč by nemohla být šťastná a spokojená s novým přítelem, ráda, že je konečně rozvod za ní, a stejně prostě při blížícím se odjezdu něčeho, co se roky konalo a ona toho byla součástí, cítit splín, smutek, zklamání? Naopak to vypovídá o upřímnosti citů toho člověka, že měl svou původní rodinu rád, že neodkopává lidi ze svého života, jak se mu hodí, že je stálý a spolehlivý.
Možná nepíšu srozumitelně. Ale mě nějak poslední dobou fakt přijde, že tu každý jen soudí a pochopení je tu mezi námi pramálo. A je to taky jeden z důvodů, proč už málo přispívám, i když sem stále chodím. Ach jo:(.