Vůbec nechápu ten koncept poměřování, průměrnost nebo vynikání ...
Já bych byla nejšťastnější, kdyby moje dělaly to, co je baví, co mají rády. Aby uměly tu konkrétní činnost v danou chvíli dělat co možná nejlépe - myšleno v rámci svých schopností, ne při srovnávání s někým jiným. Tedy aby jim motivací byla samotná činnost, ne touha po úspěchu.
Věřím, že když se někdo věnuje tomu, co má opravdu rád, je v tom i hodně dobrý, a je úplně jedno, jestli je první, nebo patnáctý. Stejně je poměřování nespravedlivě neobjektivní, takže není opravdu vypovídající

O průměrnosti jsem přemýšlela jen jako o většinovosti, převážně ohledně etických záležitostí - tam by mi vadilo, kdyby byly moje děti průměrné. Ne kvůli samotné průměrnosti, ale kvůli tomu, jak průměrná společnost vypadá.