"A teď kacířská otázka: jakou cenu má vyniknout nad průměr té skupiny, ve které se běžně pohybuju a je mi v ní dobře? Nerozhodí to můj vztah k té skupině a té skupiny ke mně?

Když jsem třeba brnkala na kytaru, tak jsem v určitou chvíli zjistila, že když se budu vyvíjet dál, tak to lidi kolem mě (se kterýma jsme si s chutí zahulákali písničky na tři akordy) už nejen neoceněj, ale bude je to nudit. Společnost jsem měnit nechtěla (hudební vkus byl opravdu jen okrajová věc, která nás spojovala), hledat si novou jen kvůli muzice taky ne, tak co? Měla jsem dřít třeba klasiku jen sama pro sebe?"

Kudlo, to je docela zvláštní, se na to vůbec ptát
To je jak s těma dortama - taky jsem dovedla k dokonalosti naše rodinné dorty, jejich dokonalost spočívala v tom, že je prostě naši oslavenci mají nejradši, nechtějí jiné. Je to něco na způsob toho korpusu s marmoškou, jen s určitou specifickou úpravou, který by nikoho cizího neohromil. Kdybych chtěla dělat výstavní kousky, tak bych si musela sehnat jiné odběratele - ale o to nestojím. Pro nás doma jsou tyhle dorty NEJ na světě, zatímco ty ostatní, které by vyhrávaly celosvětové soutěže, považujeme za průměrné až podprůměrné (tedy kdybychom se o ně zajímali).
U hry na nástroj je to podobné. Chci umět hrát pro sebe - pak mi to za tu námahu stojí a učím se a baví mě ten samotný proces učení. Nebo hraju pro někoho - pak se naučím to, co má ten druhý rád a je to v danou chvíli to největší vítězství

Soutěžení je zkrátka děsně relativní.