Babičky i dědové z obou stran "fungují" v tom smyslu, že mají svého vnoučka rádi, vzájemně se navštěvujeme, ale nikdy to nebylo tak, že by pravidelně vyzvedávali ze školky, školy, platili kroužky, výlety apod. A já to považuju za správné a chtěla jsem to tak.
Myslím si, že dítěti by svůj život měli přizpůsobit především rodiče dítěte i za cenu snížení svého komfortu. Babičku a dědu z jedné strany jsme měli do synových 10 let ve stejné vsi, takže jsme se pochopitelně vídali častěji, syn u nich občas přespal když jsme si chtěli vyrazit s manželem a svého času 1x týdně jsem jim ho dávala hlídat, a jezdila na jazykové kurzy a manžel po práci si ho vyzvedával. Co se týče pravidelné péče, ve smyslu zapojení do chodu domácnosti, tak tu jsem striktně odmítala. Je to dáno mou povahou, babička se hodně nabízela, byla už v důchodu, bydlela za rohem, nabízela se, že by každé ráno na kluka dohlídla, aby odešel do školy (2-4 třída), ale já to nechtěla. Jednak jsem nechtěla, aby mi tchýně mluvila do výchovy, chodila mi v bytě, když já tam nejsem, ale také jsem chtěla a chci vést kluka k co největší samostatnosti, já jsem chodila do školy od druhé třídy sama, nechápu, proč on ve stejných podmínkách by nemohl chodit taky. A spousta dalších maličkostí.
Moji rodiče bydleli jinde, chodili oba ještě do práce, ale mají dům na vsi, ti pomohli hlavně v létě vykrývat prázdniny, když byl kluk větší.

Jinak, jak píšu, starat by se měli především rodiče, babičky jen občas, když budou chtít. Až syn vyroste a bude mít rodinu, ráda se budu věnovat vnoučátkům, ale občas, představa, že bych v padesáti, kdy ještě budu chodit do práce, měla každý den obskakovat malé děti, trávit s nimi dovolenou apod. mě teda nadšením nenaplňuje.