Nám pomáhali dost manželovi rodiče. Protože můj otčím si moc nepřál, abychom u nich my a moje děti trávili čas, když se narodila první dcerka, bylo mamce 39 a mé mladší sestře 7, nebyl tam moc prostor a energie pro péči o vnučku. Ta tam ale býval strašně strašně ráda.
No a totéž s podobným věkem se opakovalo u nás, bylo mi 38, když se narodila první vnučka, nejmladšímu našemu dítěti byly tři a o kousek staršímu čtyři.
Jo, ale pečovali jsme
, děcka naše s vnučkou si pak nějak hrála dohromady, bylo to teda docela náročné, ale hezké. Druhá strana od vnuček nefungovala a nefunguje.
ale ještě hodně fungovala naše tchyně s tchánem, miluje malé děti.
Jenže pak přibyla další vnoučata...a další je na cestě a některé vídám hodně často, některé míň, bydlí naštěstí kolem nás.
jenže je mi kousek přes 50, mám dvě práce, takže další čas strávím s dětmi a vnoučaty a na osobní život moc prostoru nezbývá, ještěže jsem takhle založená
.
Rozkrájet se nemůžu, možná by někdo ocenil víc péče...ale setkáváme se v neděli u nás skoro celá rodina, často odpoledne, hlídám, když je třeba, a víc moc nezvládám.
Ve všech rodinách fungujeme spíš my jako prarodiče, než druhá strana.