Greto..
ale to neočekávání podle mého není úplně běžné.

Tak programově neděláme věci pro chválu, ocenění rodičů, taky můžeme nežárlit.. přesto přeci ocenění potěší a neublíží.

A k té žárlivosti - ona nepřijde sama. Pokud rodiče nějak upřednostňují jedno dítě před druhým - mluví o něm, pořád chválí, to bych se musela sakra kousnout do zadku a být opravdu stoik, abych nežárlila nebo nezískala pocit nějaké ukřivděnosti.

Dělám věci pro sebe, přesto potěší, když to vidí i rodič. Ale my to máme v rodině.. toho ukřivděnce, kterého pochválí za to, že ráno vůbec vstane, pak postaví slavobránu, když dojde do práce a pak objednají ohňostroj, když vydrží jeden den pracovat... U nás /u mne a většiny sourozenců/ je to vnímáno jako běžné a normální, že fungujeme a pracujeme. U něho - zázrak hodný nastoupené jednotky.
Není fyzicky ani psychicky jakkoliv postižen - je postižen všechápající ochranou a péčí.

To je to, o čem jsi psala? No, nezávidím mu. Občas mne to jen poněkud se..re.