já jsem neležela amyslím si , že pokud se někdo vyléčit nechce tak ležení prd pomůže- to jsem si vyslechla na skupinách, holky , co tam ležely tak zvracely dál a nebo jako jedly.Ještě mě napadla jedna věc. kdyby to náhodou nebyla anorexie, může jít o depresi-psychsomatické příznaky. Ty jsem taky zažila . Když jsem byla těhotná, zemřela mi sestra, nemohla jsem smutnit, hned potm druhé dítě a asi za rok problémy s trávením, příšerné bolesti , nechutenství. Pamatuji se jak jsem prosila boha o to at si jednou kousnu do palačinky a nebude mě zle. Absolvovala jsem veškerá vyšetření a nakonec mě řekli , že mi nic není. Tehdy jsem se nad sebou zamyslela a začala jsem řešit psycgiku, dali mi Citalon, já posuně začala věřit tomu, že mi fakt nic není, začala jsem cvičit a najednou i normálně jíst.to bylo asi ještě horší než ta anorexie. U anorexie byla spouštěč knížka, kterou jsem četla v prváku na škole a to Jiskra života o koncentračním táboře,jsem se s tím vězněm ztotožnila. Ale předcházelo tomu také psycho v naší rodině. Rodiče měli problémy a často se hádali.Anorexie je o dokonalosti,příznaky u mě byly- stále jsem se jen učila,cvičila chěla jsem být ve všem nejepší.Také jsem hodně studovala recepty a kalorie.A samozřejmě to lhaní. Možná nějaký spouštěč , ta nemocná spolužačka. tvoje Dcera může být velmi citlivý človíček a vnímá to jinak než ostatní