Greto,

já jsem ukládala urnu rok a půl po manželově úmrtí a neměla jsem v úmyslu do toho tahat dítě, ale shodou okolností toho dne měla nějaký kašel nebo co a nešla do školy, Tak jsem jí nechtěla lhát, kam jdu.
Je to nezapomenutelná sekvence, co mi běží v hlavě, krásný jarní den a hezké malé děvčátko poskakuje po obrubníku, nese v podpaždí tatínkovu urnu, prostě, jak by řekl Prouza, život střídá smrt, bráno z jakékoliv strany. Ona byla klidná, věcná, děti (si myslím) mají k funerálním záležitostem prostší vztah.

Tak se držte