Nadání se stává postižením, pokud není akceptováno a přijímáno, a nezáleží na tom, jestli je to kolem 130 nebo 170. Nadání je nadání, je to dar, který se stává břemenem (až postižením), pokud není přijímán a oceňován ve všech svých projevech. Pokud nadané dítě slyší, že je mu k ničemu, že je tak chytré, když se neumí chovat (a ono se chová, jak v rámci svých možností nejlépe může). Pokud nadané dítě vyrůstá v osamění, protože nemá v dosahu další nadané, podobně intenzivní, vnímavé, citlivé a přemýšlivé děti. Pokud je neustále kritizováno, že řeší věci, které jsou z hlediska většinové společnosti nedůležité a jeho věku nepřísluší, zatímco nezvládá, co by ve svém věku zvládat mělo. Nadané děti často trpí asynchronií vnitřní (jejich schopnosti se vyvíjejí různě rychle, jejich mozek by něco chtěl, ale jejich tělo to zatím nedokáže) a vnější (v rozporu s očekáváním společnosti).

Nadání nelze redukovat na inteligenci a IQ je jen jedna z možností, jak ho odhalit. I dítě s IQ 115 může být nadané (velmi nerovnoměrné, je to celkem typické pro děti s AS, které mohou být v některých ohledech geniální a v jiných v pásmu mentálního postižení).