Kudlo, on je tam ještě jeden aspekt z pohledu rodiče, který chce dítěti pomoct s tou neobratností. Totiž že dítě potřebuje zázemí, kde se může chovat relativně svobodně. Jde o to, aby se dítě nakonec doma necítilo neustále opravované a nedošlo k závěru že je k ničemu.
Sice svému mimoňkovi nedovolím "plivat na podlahu" / "jíst z korýtka" / být sprostý / mlátit sestru atp., ale pokud jsme doma, potřebuje mít jistotu, že může být sám sebou. Takže se mi jako rodiči občas samovolně zatínají pěsti z těch keců, ale nechám ho vykecat. Pár příkladů - nemusí se účastnit družné návštěvy, pokud je soukromá (samozřejmě pozdraví a zase zaleze). V běžném klábosení mu toleruji jeho zvyk vrátit se doprostřed rozhovoru, který jsme vedli před týdnem bez jakéhokoliv uvození (já to zvládám, jeho otec nikoliv). Když byl menší, tak věděl, že doma může v případě záchvatu vzteku zalézt do ložnice a bušit do nábytku a peřin jak chce a klidně u toho i křičet.
Do toho je tady ale ta potřeba mu vysvětlit, že takový-makový projev mezi cizíma v pořádku není, že správně mělo být řečeno/uděláno to a to. Postupně se naučil, dneska na něm jeho potíže cizí lidi nepoznají. Kamarádi, před kterýma je uvolněnější ho zase berou takového jaký je.
Ale pro nás je někdy těžké vybalancovat jestli opravit nebo neopravit.