Okolíku, jsem nečetla všechno...ale nemyslím si, že to Brave psala takhle...je to vytržené z kontextu a pak to zní dost divně.

Já jsem prošla naposledy s děckem taky výrazný problém - sebepoškozování.
Když to vezmu analogicky - problémem nebylo sebrat teenagerovi žiletku, hlídat ho, sedět mu u postele, když usíná, pozorovat ho, jak se cítí...teda ne že bych neprošla krátkou fází toho všeho.
Byla jsem na to taky hodně sama.
Jenže ono to není jen o té fyzické podstatě problému, je to několikaúrovňové a psychika hraje velikou roli.

Pokud dcera bydlí sama s maminkou, nemůže se spolehnout na tátu a jediný, kdo tam je dál, je 80letá babička, už s tímhle se dá pracovat, hledat, co se stalo, jak se co vyvíjelo...
Prošla jsem si tím na vlastní kůži...i když v jiném "kabátku problému" - snažila se to vyřešit technicky, pak se do toho zacyklila, pak jsem hledala odbornou pomoc vně, nakonec jsem hledala hlavně já sama, byl to problém celé rodiny, vztahu ke členu rodiny, vztahu k sobě (u dítěte), veliká zloba na situaci, neschopnost ji zvládnout...

Jasně, u Petry to bude jinak...ale fakt to není jen o tom, co dcera sní, jaké projímadlo si vezme, je to celý KOMPLEX věci, bude to multifaktoriální.
A jeden z faktorů v tomhle období bude vzájemně přenesená úzkost, pocit bezvýchodnosti, vyčerpání atd...
I když samozřejmě, technicky je taky potřeba řešit.

Ideální by bylo přenést tu zodpovědnost matky na chvíli na někoho jiného (klidně nějakého odborníka, který to dokáže nahlédnout jako celek, nějakého celostního :))...odpočinout si, protože takhle to jen sílí a cyklí se. Už jsem psala, že je cítit, že má Petra ohromnou sílu...a tam, kam se dává pozornost, tam to obecně sílí a roste.

A pro Petru - stejně jako byl proces to, kam se dcera dostala a v čem v této chvíli je, tak podobně bude procesem i to, aby se z toho dostala. Nebude to do zítřka...je třeba to mí na paměti, myslím.

Já v tom čase potřebovala ujištění: "Neboj, bude to dobrý".
Bude. Důležité je, že všechna vyšetření jsou v pořádku, nezapomínejte na to.