Naše devatenáctiletá už maminka je , ale ona je taková hodně....hodně toho vevnitř "ví"...prostě je velká. I ta mi dokáže poradit a nadhlídnout, když to potřebuju.
Už si pomáháme obě...ale bývala jsem ta silnější...a ona i věděla, že jsme spolu spojeny hodně těsně. Když jí bylo asi 12, říkala mi jednou ráno, že si vzala pomyslný nůžky a odstřihla se ode mne, že se jí zdálo, že je ke mně přimknutá dost těsně . No, ještě nějakou dlouhou dobu trvalo, než se to stalo tak nějak doopravdy .

Ale i o rok mladší syn dokáže přesně odhadnout, jak se cítím, že mě něco trápí, že se zlobím a tak.
Naše děcka opravdu silně odezírají, odezírala...nemohla bych před nima nic hrát. Poznají to na mně.
To samé ale já poznám, nejen na nich, ale i jinde, jak se lidi cítí...snažím se toho už u cizích nevšímat. Ale u vlastních mi to nejde...a ta špatná jejich rozpoložení se přenášejí i na mě.
Masku před svým děckem si vzít neumím, opravdu kvalitní masku.
A byly i okamžiky, kdy jsem se dětem omlouvala, že je mi líto, že v té chvíli neumím být silnější a nevím si rady s tím svým, ale že je to přechodná fáze, už byly teda větší...nad 15, ne u mrňavek.
Ale zdržela jsem se dát najevo, že bych si nevěděla rady s tím "jejich"...a ti se mi nějak asi dařilo, protože jsem si nechala aspoň prozačátek pomoct od někoho zvenčí.

Tak to snad bylo ještě k věci zakladatelky a už tu nebudu plevelit.

Zakladatelce držím palce...přeju hodně síly to zvládnout...a - nesnaž se s tím být jen sama...zkus konkrétní lidi kolem sebe, mluv i o tom, jak je tobě, pokud máš pocit, že se v nemocnici něco zanedbalo, ptej se znovu...svěř se se strachem, i s tím, že jsi na to sama...je to fakt důležité pro vás obě.